1. 5. 2017

To tu ještě nebylo

Jéje už je to přes rok, co na blog psala jenom Editka a já nic. No tak to napravím.
Lezení po skalách není jen sport a dobrodružství. Pro některé se lezení stalo životním stylem. Vše se točí okolo lezení, vše se řídí tím, abychom byli šťastní, abychom mohli lézt. Lezeme pro radost, ale i pro výkony, cestujeme a jsme rádi venku, mezi skalami, mezi lidmi, kteří nám rozumí a je nám s nimi dobře. Lezení je ale také o cílech a o motivaci. Motivace náročným cílem dokáže lezce posunout a odměna úspěchu je o to větší, čím větší jsme si zvolili cíl. Někdy je to OS cesty, jindy třeba RP projektu, nový boulder, nebo i cokoli v životě.



  Poslední rok jsem měl v hlavě velký cíl. Doposud ten největší. Cesta „To tu ještě nebylo“. Jednak proto, že jsem byl u jejího vzniku, ale hlavně proto, že je to nejtěžší, co bylo na písku vylezeno.  V Labáku, kde se cesta nachází, lezu celý svůj lezecký život. Takže už přes 20 let. Měl jsem tu možnost být u vzniku, nebo přelezu těch nejtěžších cest v údolí, takže bylo jen otázkou, kdy přijde řada na tento test piece. Prvním momentem, kdy jsem začal vážněji o této cestě přemýšlet, byl rok 2015, kdy jsme s Felixem Neumarkerem cestu společně zkoušeli. Moc to nešlo, byl jsem slabý, ale Felix mě ujišťoval, že na to mám a to ve mě zaklíčilo a rostlo. Pak jsem do cesty už nešáhl. Na jaře 2016 jsem po pár návštěvách cestu dal na dvě odsednutí. Hlavní čas pro cestu jsem si ale nechal na podzim. I přes podzim, kdy se nám dobré lezecké podmínky vyhýbaly, tak se cesta lézt dala a přelez byl hodně blízko. 


Po zimním Španělsku jsem zařadil speciální trénink na sílu prstů a začal opět jezdit na cestu. Pátá návštěva tohoto jara byla jiná než ty minulé. Cesta konečně trochu vyschla, kůže na prstech tvrdá, teplota okolo 12 stupňů a mírný vítr. Poprvé jsem pod cestu vzal mého dlouholetého kamaráda Fida, se kterým jsem zcestoval kus světa. Asi to vše byl ten správný koktejl, pro přelez této cesty. Třetím pokusem dne vše zapadlo do sebe. Vrchní část cesty jsem lezl jak ve snu. Poprvé jsem se dostal do místa, kde se dá trochu odpočinout.   Úžasná chvíle. V hlavě mi jelo tolik věcí. Nemohl jsem věřit, že mě čeká poslední část cesty. Do restu jsem dolezl v koma stavu. Nevěřil jsem, že jsem schopen s bandaskama ještě valit dál, ale kupodivu se mi podařilo trochu sklepat. Začal jsem doufat a začal boj o holej. Co krok to řev a nejednou jsem se probudil u slaňáku. Nevěřil jsem. Vše bylo jak ve snu. 




Život jde dál a na nás čeká nekonečné množství cest a zážitků. Těch menších, ale i těch silných. Tento životní styl vážně žeru a baví mě.



Žádné komentáře:

Okomentovat